Jméno Telnice pochází z původního slovanského jména potoka Dolnice. Z Dolnice vznikla Telnice a z ní německý název Telnitz. První zmínka o Telnici je z roku 1371 v souvislosti s důlní činností na Rudném vrchu. Jedni z posledních majitelů byli Ledeburové, kteří zde vystavěli kostel a zámek, který však již zanikl. Mezi pamětihodnosti obce patří dva pomníky napoleonských válek z roku 1813, hrobka Ledeburů či novogotická kaple.

V okolí obce se nacházejí chráněné přírodní oblasti s lokalitou výskytu některých vzácných druhů rostlin. K oblíbeným rekreačním místům patří přírodní koupaliště Oprám ve Varvažově. Rekreační centrum Zadní Telnice nabízí pět vleků s různou obtížností terénu, tři sjezdovky jsou uměle zasněžovány. Jako zajímavost je nutno uvést, že Telnice byla vůbec prvním rekreačním střediskem v Československu, kde bylo spuštěno a provozováno umělé zasněžování.

O obci Telnici se mluví již od roku 1371 v souvislosti s důlní činností na Rudném vrchu. Z křemenatých žil se zde těžily rudy železa, mědi, olova, zinku a stříbra. V 18. století byla těžba zastavena. Dolování a také těžba dřeva přivedly do údolí Telnického potoka horníky a lesní dělníky, kteří zde založili několik osad, které se postupem času spojily v dnešní obec - Telnici. Mezi významné držitele Telnice před rokem 1627 patřili majitelé Chlumce a Všebořic Kelblové z Geisingu. Jedni z posledních majitelů byla hrabata z Wetphalen, majitelé Chlumce a Krásného lesa a Ledeburové, držitelé Všebořic. Ledeburové vystavěli dnes již zaniklý telnický zámek a kostel.

V okolí Telnice jsou chráněné přírodní oblasti, zejména horské louky s lokalitou ojedinělého výskytu vzácné lilie cibulkonosné s oranžovým nebo hnědočerveným květem, prhy arniky. Současná Telnice má tři části: Telnice, Varvažov a Liboňov. Varvažov byl k Telnici přičleněn na začátku šedesátých let, jako pozůstatek obce s asi 3 000 obyvateli, zlikvidované důlní činností.

Trochu z historie
Varvažov (Arbesau)

Slovanská obec zmiňovaná 1483 a 1521 měla tři části: nejstarší Dolní při klikaté silnici, po které jezdila od roku 1912 tramvaj č. 1, Horní s velkým rybníkem na návsi vpravo od silnice a kapličky a nejmladší Střední při silnici od pomníků napoleonské bitvy k trati ČD. Do roku 1521 patřila ke Krupce, od 1580 k Chlumci. Kolem roku 1740 zde bylo objeveno uhlí. K rozkvětu obce napomohla stavba silnice Teplice - Petrovice v letech 1803 - 17 a podkrušnohorské - císařské do Libouchce a Děčína  1832 - 35.  V roce 1813 ves vyhořela. Roku 1817 zde na křižovatce postavil ústecký poštmistr Michael Ulbrecht hostinec s poštou a přepřahací stanicí pro poštovní koně. Objekt je využíván jako pension, opraveny jsou i stáje. Naproti je postaven rakouský pomník z roku 1825 a pruský z roku 1817 - oba připomínají bitvu 1813. Hlídačův domek naproti je rovněž z roku 1825. Ves zanikla vydolováním. Kaple na návsi byla barokní z roku 1729, byla zbořena 1970. Další kaple Panny Marie ve středu obce při rybníku byla z roku 1840. Byla zbořena ve stejném roce jako první kaple. Železný kříž u Staré pošty se stopami střel z roku 1813 byl v roce 1970 poražen traktorem. Místní jméno Varvažov (1483 Narisaw, 1487 Warazov, 1505 w Warwarzowie) je odvozeno příponou -ov od mužského osobního jména Varvaž = Varvažův (rozuměj dvůr).

Povězme si něco o historii poštovnictví: u nás patří k nejstarším poštovní cesta Praha - Lovosice - Ústí n. L. - Varvažov - Knínice - Petrovice - Drážďany - Lipsko, která sledovala původní Solní stezku. Písemná zmínka o poštovní cestě je z roku 1454, pak až 1664. Cesta z Prahy přes Ústí trvala 10 až 12 hodin. Ústí bylo od začátku organizované pošty sídlem výhodného poštovního úřadu. Poštovní poslové putovali od roku 1625 pěšky, od 1631 koňmo. Jeden z poslů měl domek v Dolních Zálezlech, odtud jezdil na koni přes Stebno a Milbohov do Ústí n. L. za plat 1,5 tolaru týdně. Poslové drželi službu 24 hodiny, byli po třech ve stanicích Velvary, Ústí n. L. a Petrovice. Poštovní stanice bývaly dědičné, šlo o hmotnou zodpovědnost. Od 17. století byla poštovní donáška z okolních obcí do Ústí zapsána jako robotní povinnost i v břemenech na dědictví. Marie Terezie postátnila 1743 poštovnictví v říši. Roku 1752 jela prvně pošta po nápravě silnicí podle Labe přes Dolní Zálezly do Ústí. V Ústí býval starý poštovní úřad na severní straně náměstí, později přesídlil na jižní stranu, tam, kde dnes stojí bývalá velkoprodejna Sever. V Ústí držel dědičnou poštmistrovskou funkci rod Ulbrechtů, a to od roku 1774 až do roku 1861.  (Byl nárok až na polovinu vybraného poštovného). Poštovní silnice zmíněná prvně 1752 mezi Dolními Zálezly a Ústím trpěla častými záplavami Labe i padajícím kamením u Vaňova. Také lapkové měli zájem o zásilky. Proto byla poštovní cesta 1797 odkloněna z Lovosic na Teplice - Varvažov - Nakléřov a Petrovice. Tím se ovšem vyhnula městu Ústí. Tehdejší úřadující poštmistr Jan Michael Adalbert Ignaz Ulbrecht zažádal 1814 o povolení u guberniálního úřadu v Chlumci a zakoupil ve Varvažově "pole o rozloze 1400 čtverečních sáhů ležící u třetí kamenné meze, u silnice z Chlumce vlevo od kamenného kříže". Nechal tam postavit velkou poštovní budovu se zájezdním hostincem a konírnami.  Empírová budova byla dokončena 1817. Toto datum si můžeme přečíst na pravém nároží budovy Na Staré poště ve Varvažově u pomníků.

Telnice (Tellnitz)

Obec se skládá ze tří částí. Přední, střední a nejstarší Zadní. Telnice vznikla jako osada lesních dělníků. Kromě těžby se však obyvatelé zbývali také zemědělstvím, tkalcovstvím a pletařstvím. Pro velké množství srážek (průměr 900 mm oproti 540 v Ústí nad Labem) bylo zbudováno několik mlýnů, pila a palírna. Od roku 1371 se zde těžila železná, měďnatá, olověná a stříbrná ruda, která se tavila v Chlumci v tzv. Šmelcovně - dnešní areál U Šmelce. Koncem 18. století byla pro nevýnosnost těžba ukončena. Počátkem 20. století byl ve Střední a Zadní Telnici otevřen důl Segen Gottes a barytová štola. Sloužily pro Spolchemii k zásobování sirníky pro výrobu kyseliny sírové. Po této těžbě dnes zbyly jen haldy západně od konečné autobusu a při dně údolí pod restaurací. Stavba loveckého zámečku hrabat Ledebourů z roku 1832 směrem k Nakléřovu souvisí rovněž s těžbou. Majitelé se ji pokusili obnovit, ale opět byla jako nerentabilní záhy roku 1890 zastavena. Od roku 1912 do roku 1956 využívali obyvatelé pro spojení s Ústím nad Labem elektrickou dráhu číslo 1, která měla svou konečnou stanici pod nádražím.

Roku 1890 zde město Ústí nad Labem zřídilo sběrné nádrže pro městský vodovod. V dolní části byla léta 1901 založena továrna na porcelán s 8 pecemi. Vyráběla elektroporcelán a izolátory, které se vyvážely do Kanady a Austrálie. V době největšího rozmachu zde pracovalo na 580 dělníků. V pozdějších letech se zde vyráběly hrnce a další kuchyňské náčiní.

V obci se nachází novogotický Kostel sv. Josefa z roku 1910. Nechal jej vystavět chlumecký hrabě Westphalen zu Fürstenberg. Novogotická kaple ve varvažovské části obce pod železniční tratí pochází z roku 1860.

Po roce 1945 se obci nevyhnul odsun německého obyvatelstva s čímž souviselo i  snížení počtu obyvatel a zániku některých stavení. Tento osud se nevyhnul ani loveckému zámečku (vyhořel v padesátých letech) z které dodnes zbyla jen kaple a stáje pro koně, které dnes využívají lesníci.

Liboňov (Liesdorf)

Lesní lánová ves vznikla kolem roku 1200. V roce 1384 patřila ke Střekovu. Do roku 1580 patřila ke krupskému panství, od 17. století ke Chlumci. Terén kolem obce ukazuje na někdejší těžbu stříbra. Je zaznamenáno, že v roce 1692 zde hejtman litoměřického kraje hraběJan František Kolowrat vytěžil 5000 lotů stříbra, tj. asi 80 kg. V letech 1929 až 1945 zde ve výši 480 m fungovala hvězdárna. 
Něco o hvězdárně: Spolek přátel hvězdárny při německé univerzitě v Praze zakoupil počátkem roku 1929 pozemek o rozměrech 2800 m2 na jižním svahu Krušných hor v nadmořské výšce 480 m. Již v létě téhož roku tu stála budova 9 m dlouhá a 5 m široká, opatřená všemi tehdy moderními přístroji k pozorování oblohy i počasí. Z hvězdárny byl nádherný rozhled na České středohoří s Milešovkou, se kterou měli pracovníci stálé kontakty. Později mezi nimi byli i naši přední odborníci - akademik dr. Jiří Mrázek a dr. Rudolf Čilška. Jižní část budovy měla plochou střechu s posuvnou kopulí na kolejnicích, odkud bylo možno pozorovat horizont. Pozorovatelna měla rozlohu 4 × 5 m. Byla opatřena dalekohledem s objektivem čočky 16 cm zvětšujícím 300×, dva thermometry, hydrometr, dešťoměr a sněhoměr. Nechyběl ani vhodný sklep pro pozorování magnetické deklinace. Válka smetla četné hodnoty, morální i hmotné. Traduje se, že v květnu 1945 projel neklidnou hranicí koňský povoz naložený slámou. Pod ní se skrývalo nejcennější zařízení liboňovské hvězdárny. Z chátrající budovy byla později soukromá chata. Objekt stál na vršku nad telnickou drahou vlevo. 
Kaple uprostřed Liboňova je z přelomu 20. století. Jméno vsi je odvozeno od osobního jména Liboň - Liboňův dvůr.